Karel Toman je autorem sedmi útlých sbírek, které jsou dokladem přirozeného a plynulého básnického vývoje. Je to stavba o sedmi prostorách, monument, který se nevnucuje. Tuláctví je všudypřítomné i tehdy, kdy básník dýchá vůni domova. Stejně všudypřítomný je i "tomanovský" mélos. Jeho verše, nejednou ostatně pojmenované píseň, jsou zpěvné, stroficky vyvážené, rytmicky "samozřejmé". Tomuto nepřestajnému tulákovi byl vlastní smysl pro řád tvorby i života, což je patrné už v prvních knížkách (Torzo života, 1902, Melancholická pouť, 1906). Tomanovo bytostné národní cítění dokládají pak v celistvosti Měsíce (1918): jejich téma je tu osobní, tu obecné, zásadní. Pozdější Verše rodinné a jiné (1914-1917) jsou také hlasem víry v čase válečných hrůz; i v této sbírce, podobně jako v posledním souboru Stoletý kalendář (1926) stále bije srdce tulákovo, především tehdy, kdy nemoralistně zaznívá apel morálního dosahu.